Madona s dítětem

Obraz provokativním způsobem aktualizuje tradiční křesťanské ikonografické schéma z hlediska současnosti. Madona jako symbol pečující matky a mateřství tu prochází malířskou i obsahovou revizí. Modelačně se jedná o expresivní zneklidňující kompozici (opak tradičně zklidňující Madony), v níž je autorem kladen důraz na dynamické a patetické „znejistění viděného“. Máme před sebou povědomý námět, kde se cosi zásadně rozpojuje a významově nesedí. Obraz je barevností těl jakoby schizofrenním způsobem horizontálně rozdělen na dvě roviny, spodní rudá, horní magenta (pro Typlta klíčová!). Obě postavy čelí bočnímu vichru, který se odráží v deformaci účesů. Gesto obejmutí matky a dítěte se komplikuje. Matka postrádá tvář. Tu zahalují vlasy, svébytný atribut ženství, který může mimovolně odkazovat na biblickou postavu Maří Magdaleny, spojenou s pokušením a hříchem. Také atribut dítěte nesedí. Připomíná spíše postavu zvědavého adolescenta, nežli symbol nevinnosti. Gesto obejmutí ze strany matky je mnohem širší, jakoby odkazovalo na absenci dospělého, čili obejmutí partnerské, kterého se nedostává. Mnohoznačnost všeobecně známého výjevu irituje podprahovým odkazem na rozpad rodiny i osamocení postav v rovině zbytnělého ega. Zvláště, když si autor v souvislosti s tímto dílem klade otázku, „je toto ještě láska?“

texty: Petr Vaňous, kurátor