Ten příběh je hodně dlouhý. Já byl tehdy mladý sochař v Praze a dost provokativní, protože jsme se bouřili proti cenzuře Svazu výtvarných umělců. Přesto jsem dostal zadání na sochu před nový obchoďák v Opavě.
Původně jsem tam navrhoval Opavu s přítoky, takový bazén s rukama a nohama, nad kterým se zvedá socha řeky. Na to nebyly prachy. Tak jsem jim nabídl utíkající holku, menší věc, jejíž modýlek jsem měl hotový už dávno. Kresba pochází ze šedesátých let a samotný nápad vznikl někdy kolem roku sedmdesát čtyři.
Utíkající holka byla schválená a už dokonce odlitá do bronzu, když se v Opavě dostal k funkci jeden mladý komunista. Kontrolor kultury. A socha najednou nemohla nikde po Opavě stát, protože by si prý lidi mohli vykládat, že utíká z východu na západ. Ona má totiž výraz, který je univerzální. To není jenom o tom, že by radostně běžela, ale že třeba utíká před něčím. A ptali se mě, jestli bych nevzal třeba pilník a neudělal jí koutky víc do úsměvu. Řekl jsem, že to ani náhodou.
Před obchoďák se nakonec stejně nevešla, protože ten, kdo kreslil cesty, vzal jiné křivítko a spletl se. Hledalo se tedy jiné místo.
Potom ji Kotalík s Národní galerií vybrali na výstavu socialistických států v Antverpách, v Middelheimu. To bylo první a tehdy největší muzeum soch ve volné přírodě, kde mají Henryho Moora, Caldera, Maillola nebo Rodina. A Middelheim ji chtěl koupit. Toho využil hlavní architekt Opavy, výborný a statečný člověk. Prohlásil, že takhle významnou věc musí mít Opava, prodej nedovolili a socha dostala místo před Domem umění, kde stojí dodnes.
Ještě jsme pro ni museli udělat terén, protože ona nemá stát na soklu. Komise navrhovala sokl, ale to by skákala přes bedýnku. Říkal jsem, že ona přes žádnou bedýnku neskáče.
Middelheim si nakonec koupil další odlitek, který tam stojí dodnes, a jeden má i Národní galerie. Opaváci říkají: jé, Utíkající holka, to je moje mládí, kolem ní jsem chodil. Stala se z ní ikona. Je úžasné, že taková socha může vůbec nastat. Jednoduché to ale nebylo.
